Rozhovor: J3T

Jiří Turek a Jana Jabůrková (prezentující se pod značkou J3T) patří k portrétní špičce, mají nezaměnitelný styl a baví je fotografovat celebrity i obyčejné lidi

Jak došlo k tomu, že fotografujete ve dvojici?
Jiří:
Když jsem Janu učil, dostali jsme nabídku na sérii reportáží, kterou jsme měli fotografovat společně. Přišlo nám to jako dobrý nápad, šli jsme do toho a vyzkoušeli si, že spolu dokážeme pracovat. A pak přišla nabídka na portrét. Přiznám se, že jsem byl skeptický a myslel jsem, že to nepůjde, protože portrétování je pro mě emoční, niternou disciplínou. Nicméně se ukázalo, že to jde a že to má jen samá pozitiva a klienti s tím nemají problém.

Jaké to má výhody?
Jana:
Neportrétujeme modely, ale běžné lidi, kteří očekávají, že budou mít focení rychle za sebou, protože se neradi fotí nebo nemají čas. A to, že se u focení několikrát vystřídáme, pomáhá udržet jejich pozornost.
Jiří: Měl jsem obavu, že je to bude spíš obtěžovat, ale opak je pravdou. Většinou se u focení skvěle baví.

Nakolik se navzájem ovlivňujete?
Jiří:
Zlí jazykové tvrdí, že mě Jana napodobuje. Já na sobě naopak pozoruji, že poslední dobou fotím jako Jana. Samozřejmě, že se ovlivňujeme navzájem a už dávno neplatí, že já funguji jako učitel a Jana jako studentka. Nedávno jsme se na výstavě potkali s Jindřichem Štreitem, který se nás pořád ptal na autorství fotek, chtěl vědět, kterou fotografii jsem dělal já a kterou Jana. Neříkáme to, není to důležité. Štreit nakonec přiznal, že i pro něj je focení ve více lidech – které zná z workshopů – obohacující.

J3T_01.jpg

Hraje při portrétování nějakou roli vaše gendrová vyváženost?
Jiří: Není to tak, že by muži preferovali ženu a naopak. Jednou se tedy stalo, že Janu jeden klient balil...
Jana: Někomu vyhovuje spíš ženská energie jinému mužská. A nejde jen o gender. Jiří musí pořád mluvit, já spíš mlčím.
Jiří: Další výhodou práce ve dvojici je, že se můžeme bavit především spolu. Jsme takoví nekomunikativní asociální trochu smutní klauni. Nejraději si povídáme spolu navzájem. Kdybych byl na focení sám, musel bych si s klientem povídat víc a to bych byl ještě smutnější.
Jana: Při focení si navzájem pomáháme, třeba se svícením, odrážením světla.
Jiří: Technika šla dopředu. Používáme bateriové záblesky Profoto B1 a B2, jsou to taková „holčičí“ světla. I Jana udrží nad hlavou stativ s hlavou a beauty dishem, když je třeba. Nepotřebujeme tedy ani asistenta. Takže se nemusíme starat, jestli je najedený, vykakaný, jestli volal mamince, proč je smutný... a pak to po něm stejně všechno dotáhnout.
Jana: Ale máme i jednoho skvělého asistenta, o nějž se starat nemusíme.
Jiří: Pokud fotíme něco velkého, najímáme si profesionály, na které si nemůžeme stěžovat. Nicméně raději pracujeme sami. Když musíte fungovat ve více lidech, ručíte za jejich práci. A když se něco nepovede, je to váš problém. Čím míň lidí, tím míň starostí.

Jak spolu komunikujete při focení? Konzultujete nápady? Říkáte si, jak kdo bude fotit?
Jiří:
Nic nemusíme konzultovat.
Jana: Rozhlédneme se a řekneme si, čí je který roh či židle.
Jiří: Jana na rozdíl ode mne nefotí lidi za oknem. To jsem se naučil od Antonína Kratochvíla, když jsem mu pomáhal v New Yorku. Ten mi jednou řekl: Jirko, když nevíš, postav ho za okno. A já jsem si to ještě trochu upravil: když nevíš, postav ho za okno nebo před zrcadlo.

Obhlížíte předem lokace, kde budete portrétovat?
Jiří:
Pokud to okolnosti dovolují. Když to nejde, jsme na lokaci aspoň o půl hodiny dřív. Nejsme takový pankáči, abychom před klientem hledali, kde ho budeme fotit. Samotné focení je extrémně rychlé, protože už víme, kde přesně bude portrétovaný stát a jak ho nasvítíme.
Jana: Pokud si lokaci obhlédnete, víte, co si vzít s sebou a také na co připravit portrétovaného. Dojde vám třeba, že ležérní oblečení se pro dané místo bude hodit více než oblek. Fotky jsou pak promyšlenější, propracovanější... Mně ale baví i improvizace. Situace, kdy musíte okamžitě reagovat. Mohou pak vzniknout jedinečné fotky. Mozek v takových situacích funguje jinak.
Jiří: Improvizuje, ale naše improvizace, živelnost a divokost je podložena precizní přípravou. Někdy třeba víme proč, základem je profesionalita. Nikdy netápeme, vždy víme, co chceme a jak toho rychle dosáhnout. Za to si nás lidé platí.

Jak byste definovali fotografii?
Jiří:
Fotografie je fyzika, oko a teď. Fyziku se naučí každý, pokud není úplně blbý. Oko se dá cvičit. Když si budete prohlížet fotky, nějaké kompozice časem okoukáte. Ale, jestli spoušť zmáčknout teď nebo teď či teď, to je dar, který buď máte, nebo nemáte. Fotografie je řemeslo, které zahrnuje nejen to, jak držet foťák, ale třeba i komunikační schopnosti či velkou dávku diplomacie. To, že pak focení vypadá jako jeden velký mejdan, je druhá stránka věci.

Jak se na focení připravujete?
Jiří:
Fotografií žijeme. Často se stane, že večer přijdeme domů, do noci retušujeme a v sedm ráno vyrážíme na další focení. A když zrovna máme volno, stejně pořád řešíme focení. Učíme, pořádáme workshopy. Tohle je naše příprava.

Zjišťujete si, co jsou portrétovaní za lidi? Jaké jsou to osobnosti? Dokáže to pomoc?
Jiří:
Nevím, jestli to dokáže pomoc, ale děláme to.
Jana: Pomáhá to. A také je dobré si zjistit, jak portrétovaní vypadají a případně, jak je fotili jiní. Samozřejmě je chceme zachytit jinak. Především však jde o to, abychom vystihli osobnost portrétovaného.
Jiří: Aby to byl on či ona.
Jana: Aby to nebyla fotka na občanku.
Jiří: Existují dva pohledy na portrét – autorský a osobnostní. U autorského jde především o prezentaci fotografa, který má rozpoznatelný styl, manýry či naučené klišé v dobrém slova smyslu. U autorského portrétu hned poznáte, kdo ho fotil, ale už si možná nevšimnete, koho fotil. I my se snažíme, aby byla naše práce rozpoznatelná, ale vždy nás mnohem víc potěší, když lidé vnímají, kdo na fotce je. Vždy mám radost, když lidé na fotkách z projektu cityLOVE (streetové fotografie z metropolí, pozn. red.) rozpoznají konkrétní města. Kdyby mi říkali: to je krásná fotka, hele, prosím tě, kde jsi to vyfotil, bylo by něco špatně.

J3T_02.jpg

Jiří, dřív jste hodně fotografoval fashion. Jak to máte teď?
Každej chtěl fotografovat pro Vogue a kdo ne, lže. To byl i můj případ. Teď dělám fashion jen výjimečně, ale pro mnoho lidí jsem stále „fashion photographer“. Když s Janou fotíme módu, děláme to po svém, i módu fotíme jako portrét. Tak jsem to dělal vždycky. Nestačilo mi jenom pózování modelky. Říkal jsem těm čtrnácti, patnáctiletým holkám, že se mají tvářit sexy nebo třeba zle. Samozřejmě, že vůbec nechápaly, co po nich chci. Byl jsem špatný módní fotograf. Na druhou stranu, módní fotka ovlivnila naši portrétní tvorbu, která je vždy trochu fashion.

Věnujete se i jiným fotografickým disciplínám?
Jiří: Fotografie je řemeslo a musíme zvládnout vše. Teď jsme fotili kuchařku, čtyři dny dvanáct hodin denně. Bylo to orgastické! I to jídlo jsme vlastně fotili jako portrét. Víte, jaký je rozdíl mezi amatérem a profesionálem? Devadesát procent lidí kolem nás pořídí jednou za život lepší fotku než vy, Jana nebo já. Nicméně, my musíme dobrou fotku vyfotit každý den a to bez řemesla nejde.

Jak s portrétovanými pracujete?
Jiří: Musíte být dobrým psychologem a diplomatem. Nesmíte říkat, co se nemá nebo naopak musíte říkat, co se nemá, pokud někoho chcete rozhodit. Třeba herce. Ti se fotí špatně, protože vždy se stylizují do nějaké role a někteří ještě chtějí ukázat, že nejsou jen herci, že je v nich nějaké životní moudro. Pak je třeba je rozhodit – v dobrém či zlém. V druhém případě jsou však hranice tenké. Když někoho urážíte, musí to být inteligentní.

Je každý fotogenický?
Jiří: Ano, každý je fotogenický. Když to ale na fotkách někomu nesluší, nemůže za to vždy jen fotograf. Někdy si za to portrétovaní můžou sami. Pokud vám to nesluší, když se podíváte do zrcadla, nebude vám to slušet ani na fotce. Důležitá je samozřejmě práce se světlem.

Jak s ním pracujete?
Jiří: Vždycky se musím smát, když se někdo vytahuje, že byl fotit u oceánu a že musel vstávat ve tři ráno, aby stihnul ranní slunce. My umíme fotit i v poledne. Loni jsme byli na Kapverdách, což je skoro na rovníku a žasli jsme, jaké je tam v poledne úžasné horní světlo. Takové ani v ateliéru nedokážu napodobit. Když se chce někdo trápit a fotit za rozbřesku v oranžovém světle, může jet na Mácháč nebo do Jugošky. Teď vážně, práce se světlem je zásadní. Když někomu řeknu, pohni hlavou, myslím o centimetr o dva a podobné je to s nastavením světel.
Jana: Ať dělám, co dělám, občas se stane, že to Jiří nevydrží, vezme mi stativ se světlem z ruky, chvíli ho přesouvá tam a zpátky a stejně ho většinou položí tam, kde byl... Poslední dobou se snažíme světlo ubírat. Portrétovaní jsou někdy překvapení a ptají se, proč na ně nesvítíme, ale stíníme. Někde je prostě dobré světlo ubrat. To, co na fotce nemá být, se odstíní.
Jiří: Díky dostupné technice se záblesky svítí kdekdo. Podexponovat nebe a naflešovat obličej je, zdá se, omamné. Jedna věc je zvláštní. Byť jsme vždy měli perfektní filmaře, kteří uměli pracovat se světlem, českoslovenští fotografové se asi učili svítit až v 90. letech. A ani teď nelze říct, že by to – až na výjimky – uměli. Přitom i naši nejbližší středoevropští sousedé Maďaři a Poláci jsou na tom lépe. A už vůbec se nemůžeme rovnat například se Seveřany, kteří umí perfektně vyvážit denní světlo či s Američany, kteří si všechno precizně nasvítí a day-light je nezajímá. Americký přístup je více autorský, severský pokornější, protože vychází ze stávajícího světla. To nám je bližší. Umíme pracovat v každém světle a často není třeba ani odrazná deska. Použít můžete cokoli, třeba izolační desku za sporák.

Viděl jsem vás pracovat i s baterkami…
Jiří:
Ano, používáme Nitecore. Má velkou ledku, která produkuje takové žlutočervenozelené světlo a její výkon se dá dobře regulovat.
Jana: Byť máme již zmíněné kompaktní záblesky Profoto, někdy se nám je nechce tahat. A když začnete před klientem stavět záblesky, může mít pocit, že se děje něco výjimečného, že je třeba vypadat dobře, nějak se stylizovat. Když na něj svítíte baterkou, má pocit, že o nic nejde a je uvolněnější.
Jiří: Podobné je to i s velikostí kamer, i proto jsme přešli na Sony.

Jak k tomu došlo?
Jiří: Projekt cityLOVE jsem fotil na levné zrcadlovky od Canonu. Chtěl jsem vypadat jako turista. V některých situacích však byla i menší zrcadlovka velká, tak jsem si pořídil Sony NEX-3. Přes NEX-7, který byl také amatérským foťákem, byť za profesionální cenu, jsme se dostali k A7. Teď používáme A7 R II.
Jana: Pak máme dvě A6500.
Jiří: Díky menšímu snímači a jiné velikosti pixelů připomíná jejich obrazový výstup kinofilm. V podstatě stačí fotky převést jen do černobílé. A7R II je pocitově spíš střední portrétní formát. Výstupy se tedy docela liší. Jana občas fotí na A7 a já na A6500, s manuálním Zeissem, takže to občas nedoostřím, ale k tomu kinofilmovému looku se to docela hodí. Fotky z A7 a A6500 se dobře doplňují.
Jana: Obrazový výstup z digitálních foťáků je často sterilní. Nemá duši.
Jiří: Tváříme se, že je jedno, čím fotíme, ale samozřejmě, že je to důležité. Jsme hračičkové. Investujeme do fotovýbavy, nekupujeme ale zbytečnosti. Mohli bychom si koupit Porsche Carrera, ve kterém by nám to slušelo, ale máme kombík, do nějž se vejdou světla. Jsme pankáči, ale praktičtí. Máme účetního, platíme daně, snažíme se optimalizovat zisk, chceme se pořád posouvat. Tohle vše patří k řemeslu. I mít nejlepší fotovýbavu.

J3T_03.jpg

Začínali jste fotit na film, jak vás to ovlivnilo?
Jana: Doma mi říkali, že políčko filmu je na šířku, tak se fotí na šířku, že citlivější film než 100 ASA raději ne a hlavně, že mám šetřit materiálem. Doteď se to se mnou táhne. Jiří toho nafotí podstatně víc než já.
Jiří: Já jsem nešetřil ani na filmu. Pro mě byl vždy důležitější záběr než to, kolik stojí. Teď je vše jednodušší a čistší. Vzpomínám si, jak jsen experimentoval s barevnými filtry na objektivy i světla, abych dosáhnul podseknutých barevností, měkkých špinavo-zelenobronzových.

Vaše fotografie mají specifickou barevnost. Používáte presety nebo každou fotografii ladíte individuálně?
Jana: Nedávno jsme smazali asi třicet vlastních presetů, snažíme se ke každému snímku přistupovat individuálně.
Jiří: Tím nechceme říct, že začínáme kapátkem na bílé. Vždy máme představu o principiální barevnosti, i když já mám radši bronzově hnědé tóny, Jana studenější. Většinou se potkáme někde mezi.

Takže i fotky upravujete společně?
Jiří: No jasně. A retušujeme dost živelně. Pro jednu zakázku jsem se musel naučit pracovat koncepčně, ale hned jsem to zapomněl. Samozřejmě je trochu rozdíl, když něco – třeba stín v obličeji – retušuje Jana nebo já, protože máme odlišný cit v ruce. Retušujeme jako fotografové, ne jako retušéři. Náš způsob není efektivní, ani správný, ale rozhodně je osobnější. Pokud je třeba pro nějakou komerční zakázku přesnost a konzistentnost, retušéry si najmeme. Spolupracujeme s těmi nejlepšími.

Takže jistá míra neupravenosti či spontánnosti k fotografii patří?
Jana: Ano, spontánnost je to správné slovo.
Jiří: Jasně, definitivně.

Jiří, někde jsem četl, že jste plachý a abyste se uvolnil, dáte si občas před focením láhev vína.
Už je to lepší, ale ranní neuróza mě provází před každým větším focením. V hlavě mi běží, co vše se může pokazit a je mi jasné, že nemůžu mít pod kontrolou ani polovinu toho, co se bude odehrávat. Kdybyste viděl tu trosku na zadním sedadle, než vystoupí na červený koberec... Ano, občas si dám šumivé či červené víno, ale samozřejmě umím fotit i střízlivý. Devadesát procent naší práce je na čaji a vodě.
Je to podobné jako u jiných disciplín. Jako kluk jsem závodil na lyžích a před startem jsem si nikdy nebyl jist, zda vůbec doklopýtám na start a budu si schopen nazout lyže. No a když mi začali odpočítávat start, nervozita byla rázem pryč. Podobné je to s focením. Do prvního cvaknutí je to utrpení a pak se dostanu do stavu absolutního soustředění, nevidím a neslyším, co se kolem mě děje.
Jana: Jiří je tak trochu destruktivní typ. Často se při focení uhodí, někam spadne či něco rozbije.

Takže určitá nejistota, nervozita vás provází i po mnohaleté praxi?
Jiří: Nejistota je hnací silou všech kreativních profesí. Pokud nabudete dojmu, že vás nic nepřekvapí a všechno zvládnete, je něco špatně. Jestliže o sobě budete zdravě pochybovat, bude vás to nutit na sobě pracovat. Na place se samozřejmě musíte tvářit sebevědomě. A to i před klukem, co uklízí v cateringu. Ani jemu si nesmíte postěžovat: ty vole, já nevím, jak to dneska dám. Protože než dojdete na plac, bude to vědět celý štáb. Včetně Naomi Campbell, která se nedá zkazit, ale bude tak vystrašená, že se na ni nebude dát koukat. Před nikým, zejména před portrétovaným, nesmíte přiznat, že nevíte. I Claudii Shiffer rozhodí, když kolem ní budete přešlapovat s foťákem v ruce a drbat se na bradě.

Máte ještě nějakou další zásadní radu?
Jana: Když jsem ještě dělala v PR a marketingu, naučila jsem se: kývej, usmívej se a dělej si to podle sebe.
Jiří: Vše, o čem jsem mluvil, je důležitý. Možná ještě nepodceňovat catering! Když jde všechno, jak má, není tak důležité, co jíte a pijete, ale když se nedaří, dokáže catering udělat divy. Už jsem říkal, že při focení nemůžete mít všechno pod kontrolou, zejména pokud fotíte něco většího a kolem vás se motá spousta lidí. Já jsem jednou přišel o Škodovku, myšleno klienta, kvůli levným čokoládám z diskountu. Produkční chtěla ušetřit a neuvědomila si, že do Kauflandu nechodí jenom ona. Klientovi, který věděl, že catering stál osm tisíc, došlo – když viděl čokošky za dvě padesát – že v rozpočtu něco nehraje.

Jak jste se dostal k portrétní fotografii?
Už když jsem v 80. letech fotil hudební scénu, většinou z toho vylezly portréty. V Mladé frontě jsem pak fotil portréty k hlavnímu rozhovoru. Nikdo to nechtěl dělat, protože šlo o velmi malou fotku, přitom šlo o rozhovory s nejzajímavějšími osobnostmi té doby. Trvalo dlouho, než jsme s Herbertem Slavíkem přesvědčili editory, že fotka – která může mít stejnou vypovídací hodnotu jako text – by měla mít větší prostor. Portrét se prolíná celou mojí tvorbou. Portrétní přístup se dá vysledovat i v reportážních fotkách cityLOVE, není to čisté street foto. A když jsem potkal Janu, překvapilo mě, že má k reportáži podobný postoj.
Jana: Ano, jsme tak trochu i reportéři.
Jiří: Ale primárně jsme oba řemeslníci a musíme zvládnout všechno, jak jsem říkal.
Jana: Až na ty východy slunce, ty neumíme, protože nevstaneme.
Jiří: A západy leda v baru.

J3T_04.jpg

Jaká používáte ohniska?
Jiří: Jana používá jen jeden objektiv a není to z toho důvodu, že by se bála, že se při výměně objektivu dostane prach na čip. Dělá mi to naschvál. Říkám ji, že by měla fotit jak kratších i na delších ohniscích, ale ona pořád fotí na 55 mm. Nebo pětatřicítkou na A6500, což po přepočtu vychází taky na 55 mm.
Když jsem začínal fotit pro Mladou frontu, měl jsem Nikon FM2 a k němu dva objektivy: 24 a 180 mm. S tím jsem rok fotil reportáže. Teď používám 25, 50 a 85 mm. Padesátku stejně jako Jana nejčastěji. Ideální portrétní objektiv je podle mě pětaosmdesátka na plnou díru. Delší ohniska nemáme.
Jana: Nejsme paparazzi.
Jiří: Jak řekl Robert Capa: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko!“ Obecně se reportéři dělí na ty, kteří preferují 24 a 28 mm. Přitom zlí jazykové i fyzici tvrdí, že rozdíl mezi 24 a 28mm ohniskem je asi půl kroku dopředu či dozadu. A nejde jen o hloubu ostrosti, ale i o šum. Nefotíme na vysoké citlivosti, maximálně do ISO 800, šum, který na vyšších citlivostech vyleze, se nám nelíbí. Zrno nám naopak nevadí. To naopak záměrně přidáváme, protože k fotce neodmyslitelně patří.

Proč zrno patří do fotky?
Jiří: Na vyhlazený sterilní obraz se nedá dívat a to neplatí jen u fotky. Zrno dává fotce strukturu.
Jana: A má ještě jednu výhodu. Když fotka není ostrá, tak ji „dozrníte“.

Vadí vám neostré fotky?
Jiří: Ne, vůbec. A vám?
Jana: Občas se nějaký klient zmíní, že má doma foťák s automatickým režimem, který vždycky pořídí ostrý snímek... Neostrost lidi moc nechápou.
Jiří: Já přitom miluju dlouhé časy.

Z jakého důvodu?
Jiří: Čím delší čas, tím více emocí.
Jana: Tak nějak.

Máte nějaký sen, koho byste chtěli portrétovat?
Jana: Johna Malkoviche. Má tak divně protáhlý nesouměrný obličej. Chtěla bych to zkusit. Kdysi se mi o tom zdálo.

Máte představu, jak byste ho fotila?
Jana: Vůbec ne, nechala bych ho na sebe zapůsobit a pak by se vidělo.
Jiří: Já nikoho vysněného nemám. Když jsem žil v New Yorku, zjistil jsem, že kousek ode mě má ateliér Richard Avedon. Dva roky jsem si říkal, že u něj zazvoním a požádám ho o portrét, ale než jsem sebral odvahu, zemřel. Mně je jedno, koho fotím. Možná to bude znít jako klišé, ale každý mi něco dává. Je to o energiích. My věříme v energie, hrozně nás ovlivňují. My si dokážeme vzít pozitivní i ze všech možných politiků…

www.j3t.cz


Petr Španek