Rozhovor: Antonín Kratochvíl

Nevím, jak jsem to všechno přežil, říká jeden z nejslavnějších reportérů a žádaný portrétista

Jednou jste řekl, že vám fotografie zachránila život. Jak jste to myslel?
Vyrůstal jsem v komunistickém Československu a jako dítě z politicky nevhodné rodiny jsem nesměl studovat. Nějaký čas jsme dokonce žili v integračním táboře. Věděl jsem, že v Československu nemám šanci, a tak jsem emigroval. Ale ani na Západě jsem to neměl jednoduché. Zažil jsem dost kruté chvíle v rakouském utečeneckém táboře či ve francouzské cizinecké legii, z níž jsem za dramatických okolností dezertoval. Nějaký čas jsem se různě protloukal a vůbec jsem se nechoval jako Mirek Dušín. Bůh ví, co by ze mě bylo, kdyby mě nechytlo focení. 

Jak jste se dostal k dokumentární fotografii?
Když jsem v Holandsku dostudoval fotku, přestěhoval jsem se se svojí ženou, Američankou, do USA. Můj tchán mi nabízel místo supervizora ve své stavební firmě, na fotografii pohlížel s despektem, protože se bál, že jeho dceru neuživím. Nějaký čas jsem tomu tlaku musel čelit, ale pak jsem naštěstí potkal art directora jednoho uměleckého časopisu, pro něhož jsem rok pracoval, než jsem se postavil na vlastní nohy. Začátky nebyly jednoduché, podařilo se mi prorazit až fotoesejem z Afganistánu, který otiskl časopis Rolling Stone. To bylo někdy v osmdesátých letech. Další zlom nastal v roce 1989, kdy padla železná opona a média se více začala zajímat o východní Evropu. O mně se vědělo, že tam už od sedmdesátých let jezdím fotit a mám zde spoustu kontaktů, a tak mě nejrůznější časopisy posílaly na Východ.

Antonin_Kratochvil_rozhovor_01.jpg

Vraťme se do éry komunismu. Každý člověk s fotoaparátem v ruce budil v socialistických zemích podezření – předpokládám, že to vůbec nebylo jednoduché…
Byl jsem stále jednou nohou v kriminále. Když vypadáš jako cizinec, v kapse americký pas a máš u sebe foťák, jsi podezřelý, že jsi špión. Musel jsem se naučit pracovat tak, abych neprovokoval, fotografovat rychle, někdy i zpod kabátu, nikde dlouho nepostávat, pořád se pohybovat. Byla to dobrá průprava pro válečnou reportáž. Občas vidím své studenty, jak stojí a minutu ostří... Za minutu je svět někde jinde.
A navíc, když dlouho čumíš do foťáku, pravděpodobně si tě fotografovaný objekt všimne, a pokud rovnou nedostaneš do držky, stejně už nemá smysl dál fotit, protože o tobě vědí. Mně pomáhá 28mm objektiv, což je docela široké ohnisko, a pokud na lidi nemíříš přímo, často si ani nevšimnou, že je fotíš. Myslí si, že stojí mimo záběr. 

Patřil jste mezi nejžádanější fotoreportéry, čtyřikrát jste získal cenu World Press Photo. Co je tajemstvím vašeho úspěchu?
Umím být empatický, vcítit se do situace. Jasně, empatie je základem humanitární fotografie, ale málokterý fotograf zažil stejné věci jako lidé, které fotografuje. Já mám v tomhle výhodu, protože jsem byl utečencem, vězněm, grázlem. Možná proto moje fotky víc rezonují. Téma samozřejmě musíš podat sofistikovaně – lidé sice mají rádi, když se na ně z fotky směje vnadná holka, ale jsou hákliví na laciný optimismus. 

Dá se říct, že za vaším úspěchem stojí i to, že zakázkám věnujete více času než jiní fotografové?
Pracoval jsem jinak než agenturní fotografové, jimž se někdy přezdívá parašutisté. Přijedou, nafotí a zmizí. Já jsem v dané lokalitě mohl zůstat podstatně déle, protože moji zákazníci věděli, že se jim investice vrátí. Abys domů mohl přivézt dobré fotky, chvíli to trvá. Musíš porozumět situaci, potkat správné lidi. Třeba v Iráku jsem dohromady strávil půl roku, snad nejdéle ze všech fotoreportérů. 

Máte za sebou desítky válečných konfliktů a nikdy se vám nic nestalo. Jak lze eliminovat rizika?
Nejdřív je potřeba si v cílové lokalitě najít někoho, kdo ti pomůže se v dané situaci zorientovat a zařídí ti pár věcí. Takovému člověku se říká fixer. Musíš ale vybírat obezřetně, protože špatné rozhodnutí fixera tě může stát život. Dobrý fixer ti třeba pomůže dostat se do místa konfliktu. V roce 1996 jsem se vydal do Bejrútu, kam tehdy oficiálně ani nelétala letadla, a kromě mě tam byl jen jeden americký novinář, Terry Anderson – toho času v zajetí. Fixer pro mě najal dvojici Syřanů, kteří mě v kufru auta převezli přes území Hizballáhu do zelené zóny. Bez něj bych se tam asi těžko dostal. 

Antonin_Kratochvil_rozhovor_02.jpg

Na co je třeba myslet, když už je člověk v místě konfliktu?
Těch věcí je hodně. Když jsem byl třeba v 80. letech v Afganistánu a fotil jsem mudžahedíny, dobře jsem si rozmýšlel, s jakou jednotkou půjdu do boje. Sledoval jsem je, jak se k sobě chovají nebo jestli mají čisté zbraně, a do akce jsem šel jen s těmi nejlepšími. Čím lepší lidi kolem sebe máš, tím roste tvoje šance na přežití.
Obecně se dá říci, že musíš myslet na to, kde se skryješ, kde seženeš jídlo nebo naftu do auta, a mít připravenou únikovou cestu. Když jsem fotil v Kolumbii na docela horké půdě, kde povstalci zajímali a vraždili lidi hlava nehlava, čekalo na mě pro případ nouze letadlo připravené ke startu. Jakmile jsem měl přespat na neznámém místě, vždy jsem si vytipoval únikovou cestu, abych měl aspoň nějakou šanci, kdyby si pro mě v noci přišli.
Nicméně, i když se snažíš snížit riziko na minimum, vždycky je to, jak říkají Arabové, „inshallah“, v rukou božích. Můžeš být ve špatný čas na špatném místě a o tvém přežití rozhodnou detaily – třeba barva tvého oblečení. V Iráku mě seřval jeden americký voják, proč mám černé oblečení, že mě málem zastřelil, že prý zdálky vypadám jako nějaký fedajín. Fedajíni nosili černou... 

Teď už do válečných zón nejezdíte, nechybí vám to?
Ne, dělal jsem to pětačtyřicet let a za tu dobu jsem zjistil, že je to pořád ten samý příběh – muž zabíjí muže a nejvíc trpí civilisté. Jediné, co se změnilo, je, že dostat se do konfliktu je teď podstatně těžší. Musíš získat mnohem víc povolení. Nedávno jsem mluvil se svým studentem Andrejem Lionem, který získal zakázku od Wall Street Journal. Po čtrnácti dnech mu volali, kde jsou fotky, ale on pořád ještě neměl všechna povolení. 

Je to tím, že válčící strany chtějí mít konflikt pod kontrolou?
Asi tomu tak bylo vždycky. Už v Iráku jsem viděl speciální jednotky, které měly za úkol „uklidit“ před fotografy to, co se armádě nepovedlo. Třeba když na nějakém check pointu omylem rozstříleli civilisty. Nehledě na to, že většina novinářů spolupracovala s americkou armádou. Novinářů, kteří se do Iráku vydali na vlastní pěst jako já a Paolo Pellegrin, moc nebylo. Poslední mediálně nekontrolovaná válka byl Vietnam. Tam stačilo poprosit vojáky, aby tě vzali do akce, a už jsi seděl v helikoptéře. Obávám se, že další větší konflikt bude striktně kontrolován. 

Jsou situace, kdy je lepší nefotit?
Když si lidé nepřejí, abych je fotil – respektuji to. Mnohdy se mi to vyplatilo. Zůstal jsem s nimi, nefotil a za nějaký čas mi dali šanci. Ale pokud jde třeba o vojáky, kteří jdou po civilistech, fotím, vojáky nerespektuji: pouze civilisty, oběti konfliktu. 

Jste známý tím, že fotíte výhradně na ohnisko 28 mm. Proč právě 28 mm a ne třeba 50 mm?
50mm ohniskem umí fotit jenom Sebastião Salgado a delší ohniska nepřipadají v úvahu. Na fotkách by chyběla intimita, dokument nemá smysl fotit teleobjektivem. 28 mm je podle mě optimální ohnisko, ale musíš to s ním umět. Lidi jsou od tebe na dosah ruky, proto je potřeba být pohotový a zároveň nenápadný, neviditelný. Nesmíš rušit, být agresivní. Většinou je to jednodušší, než se zdá, protože lidé zpravidla nemají čas se ti věnovat, řeší svoje věci. Jiné je to u dětí, ty na tobě visí očima, lezou ti do záběru. Občas jsem s sebou míval asistenta, který fotil děti, aby odlákal jejich pozornost. Byl pro ně atrakcí, kašpárkem a já se mohl věnovat práci. 

Jak vzpomínáte na přechod z filmu na digitál?
Teď je to dobré, teď už vím, jaký knoflík zmáčknout. Nicméně do prvního konfliktu, který jsem fotil na digitální foťák, se mnou poslali asistenta. Digitál je fajn, ale záběr ztrácí váhu. Fotografové mačkají spoušť a rozhodující okamžik pro ně neexistuje. 

Nějaká rada, jak zachytit rozhodující okamžik?
Musíš sledovat linku, zaměřit se na to, co cítíš, že je důležité. Cvakat a doufat, že to tam někde bude, nestačí. Digitální fotoaparáty v tomhle ohledu nikomu v ničem nepomohly. Svým studentům doporučuji knížku Magnum Contacts, což je soubor filmových kontaktů od fotografů slavné agentury Magnum. Na reprodukovaných pásech kinofilmu je dobře vidět, jaké záběry předcházely ikonickým fotografiím, jak fotograf sledoval děj.
Nicméně – a to je zásadní – když fotíš, nesmíš přemýšlet; to tě rozptyluje. Musíš dát na pocity. Fotíš něco, co cítíš, že je dobré. V tu chvíli nevíš, jestli je to to pravé, není čas to racionálně zhodnotit. Pokud nad tím začneš přemýšlet, ztrácíš kontakt s dějem, odpojuješ se od situace.

Antonin_Kratochvil_rozhovor_03.jpg

V Americe jste fotil i řadu slavných osobností a zachytil jste je tak, jak jste byl zvyklý – v reportážním stylu, 28mm ohniskem...
Ano, a předtím se tvrdilo, že na 28 mm portrétovat nejde. V tom jsem ovlivnil řadu fotografů. Když fotíš na krátké ohnisko, v záběru je pochopitelně víc okolí. A nejde jen o místo, mám rád rozhraní světla a stínů, i to pomáhá vyjádřit psychiku portrétovaného. 

Jak jste se na portréty slavných osobností připravoval?
Nemám rád ateliér, neumím v něm fotit, proto jsem vždycky fotil venku. Místo jsem většinou vybral sám a den před focením (přibližně ve stejnou dobu, na niž bylo focení naplánováno) jsem se tam šel podívat a vytipoval jsem si pár světelně zajímavých míst. Někdy nebylo úplně jednoduché dostat celebritu ven. Třeba když jsem fotografoval Davida Bowieho, jeho agent mě přemlouval, ať zůstaneme v ateliéru, kde jsme se potkali. Vysvětloval, že David se nerad pohybuje na veřejnosti. Nechtěl jsem se vzdát, a když dorazil Bowie, říkám mu: „Davide, půjdeme ven a budeme hledat světlo.“ To ho zaujalo a šli jsme. Zapojil jsem ho do hry, což se mu líbilo. Většina fotografů portrétované jen diriguje, já to vždycky pojímal spíš reportážně. Požádal jsem ho: „Davide, tady se teď projdi, tady se na chvíli zastav.“ Fotografované jsem nikdy nenutil do pózování. 

Takže žádná velká stylizace...
Samozřejmě musíš vědět, co chceš, mít představu konkrétní fotky. Nesmíš jít na plac s tím, že to nějak dopadne. Když nevíš nebo příliš dlouho hledáš, jak to pojmout, je to pro obě strany únavné, a pokud vymyslíš nějakou kravinu, portrétovaný vycítí, že to není ono. 

Co je ještě důležité?
Jestliže si s portrétovaným nepadneš do oka, fotky za nic nestojí. Já měl štěstí, že se mi to stalo asi jen dvakrát. 

Je o vás známo, že preferujete pouze denní světlo. Proč?
Přirozené světlo je vždycky krásné a vždycky– i v noci– je ho dost. Jen ho musíš umět najít. 

Proč jste si oblíbil černobílou fotografii?
Možná je to zvyk. Možná je to tím, že když jsi chtěl v dřívějších dobách fotit v horším světle, jedinou možností byly černobílé filmy. Citlivé barevné filmy neexistovaly. Černobílé zobrazení je nereálné, až surreálné, vidí tak jen psi. Mám to rád. 

Jakých fotografických pravidel se držíte?
Kompozice v emoci a emoce v kompozici. Ta emoce je důležitá: když tam chybí, fotka za nic nestojí. A pak světlo samozřejmě. Hodně dokumentaristů světlo opomíjí, ale právě světlo a stín jsou to, co dokáže vyjádřit emoci, náladu. Podívej se třeba na Sudka, fotil obyčejné věci, ale světlo měl vždycky fantasticky zvládnuté. Jinak o pravidlech nepřemýšlím. Někdy se mi třeba stane, že fotka není perfektně ostrá, ale to přece ještě nemusí být chyba. Důležité je dokonale se sžít s fotoaparátem, což je předpokladem pro rychlost, o níž už jsme mluvili. 

Co na dokumentárních snímcích nemáte rád?
Vadí mi, když mi autor diktuje, jak se mám cítit. Výpověď by neměla být prvoplánová, ale spíš dvouznačná. Názor si musíš udělat sám. Třeba již zmíněný Salgado diktuje. Nic proti němu, jeho první kniha Other Americas je geniální, ale pak přišla záplava dalších a Salgada je všude hrozně moc. Když jsem v 90. letech vydával svoji první knihu Broken Dream, říká mi Josef Koudelka: „Antoníne, víc než osmdesát fotek tam nedávej, to nebude nikoho zajímat.“ A měl pravdu. 

Jaké důležité rady jste v životě ještě dostal?
Tu zásadní mám od herce Anthonyho Perkinse, kterého znáte z filmu Psycho. Řekl mi: „Tondo, než vlezeš na jeviště, tak se vyser!“ Další radu jsem dostal, když jsem se ve vlaku seznámil s reklamním fotografem van Hornem. Viděl, že mám s sebou v deskách portfolio, dali jsme se do řeči a on mi na konci cesty řekl: „Když něco pokazíš, nikdy to nepřiznej. Vždycky jim řekni, žes to tak myslel.“ A to mi několikrát pomohlo. Jednou se mi nějak porouchal foťák a všechny snímky jsem měl o dvě clony podexponované. V laboratoři to sice expozičně srovnali, ale strašně vylezlo zrno. Když jsem fotky ukazoval v redakci, šéfredaktor a art director na ně dlouho koukali, já se potil na židli, bál se, že mě vyhodí, a oni mi po půlhodině říkají: „To je krása, tohle je umění!“ Často mi taky vyčítali nakloněné horizonty nebo mi radili, ať si pořídím sluneční clonu, abych neměl v záběru odlesky. Teď jsou to docela běžné věci, které nikdo neřeší, ale v 70. a 80. letech se dbalo na obrazovou čistotu. 

Antonin_Kratochvil_rozhovor_04.jpg

To vypadá, že jste si nenechal do ničeho mluvit…
Hned na začátku kariéry jsem si vyzkoušel, že se vyplatí držet si svůj styl. Jeden japonský art director po mně chtěl něco nafotit a já to udělal tak, jak jsem si myslel, že se mu to bude líbit. On mi to hodil na hlavu, že tohle nechtěl, že v tom není můj rukopis. Od té doby jdu svou cestou, a proto jsem například několikrát odmítl zakázku z National Geographic. Nechci se podřizovat jejich zvyklostem – vím, že by to po mně vyžadovali a manipulovali mě do stylu golden light.
Někteří art directoři mi říkali, že se občas báli, co jim přinesu za fotky, jestli projdou u šéfredaktorů. Jednou jsem pro časopis Premiere fotil zákulisí z předávání Oskarů, což tehdy mohl vždy jen jeden fotograf. Fotky jsem odevzdal a po týdnu volám editorovi, jestli je vše v pořádku. Odpověděl, že je šéfovi ještě neukázal. Nakonec sebral odvahu až těsně před uzávěrkou, bál se, že ho s tím vyhodí... chudák chlap. 

Byl jste pro ně tedy trochu risk?
Ano, pokud najmeš Steva McCurryho, víš, co od něj dostaneš – dobrou barevnou fotku. I když možná trochu zmanipulovanou. 

Jak vidíte budoucnost reportážní fotografie?
Fotografie už nemají takový společenský dopad. Ikonická fotka holčičky popálené napalmem od Nicka Uta pomohla zastavit válku. Když se teď objeví fotka, která by mohla být ikonická, třeba mrtvý chlapeček na pláži, spíš se řeší, jestli to není aranžovaný záběr. 

Litujete něčeho, co jste nevyfotil?
Takových okamžiků je hodně, to neobrečíš, ale většinou jsem byl připraven. 

A litujete něčeho, co jste publikoval?
Na to si dávám pozor – vím, co dokážou média. 

Kromě dokumentu a portrétů se čas od času věnujete i reklamní fotografii.
I reklamu jsem vždy dělal ve svém stylu. Fotil jsem pro Ray Ban, Harley Davidson a byl jsem v tendru na kampaň pro Starbucks. To bylo vtipné, chtěli vidět nějaké mé fotky usmívajících se lidí. Můj agent mě tehdy na kolenou prosil, ať ve svém archivu něco najdu, protože šlo o velké peníze, ale já jsem nenašel ani jedinou... A nefotím ani lidi plačící. Nemám rád pláč, mám rád smutek jiného druhu – smutek v očích. 

www.antoninkratochvil.com

 

Petr Španek