Rozhovor: Stanislav Petera

Jeden z nejslavnějších českých fotografů se baví tím, že jezdí po světě a fotografuje mystické příběhy

Na čem teď pracuješ?
Příští rok mám v plánu vydat knihu. Bude to kniha příběhů a ještě mi jich zbývá pár dofotit. Tento rok se chystáme třeba na Island za Vikingy. Už jsem se dohodl s místními historickými šermíři, budeme fotit krom jiného třeba bitvu na drakkarech (vikingských lodích, pozn. redakce). Další cesta nás zavede za šaolinskými mnichy do čínských hor, na tu se také moc těším. 

O jaké příběhy se jedná?
Když jsem vyrůstal, hodně jsem četl. Přečetl jsem i dvě knížky denně a celým srdcem prožíval s hrdiny jejich dobrodružství. O mystických cestách do Tibetu, o čínských pirátech, zlatokopech na Aljašce nebo nebezpečných výpravách do pouště. Jakmile to bylo možné, tak jsem začal sám cestovat po místech, kde se tyto příběhy odehrávaly. Zajímalo mě, jestli tam ještě něco z toho kouzla zůstalo. A postupně jsem zjistil, že zdaleka nejvíc mě baví na těchto místech i fotit. Vyprávět fotkami ty samé příběhy, na kterých jsem já sám vyrůstal. 

Kolik takových příběhů v sobě nosíš?
Daleko víc, než stihnu nafotit. Mám takový seznam, kde jich je teď už ke stovce. 

Je o tobě známo, že každou svou fotografii detailně promýšlíš a plánuješ. Můžeš přiblížit, jak to probíhá?
Na začátku je většinou neurčitá myšlenka, nápad, který se postupně noří z mlhy a dostává konkrétní obrysy. Dám příklad. Chtěl bych třeba nafotit příběh o buddhistickém mnichovi. O jeho putování do tajemného chrámu v zakázaném království Lo, o němž vím jen to, že existuje. A že je v Nepálu. Začínám vždycky průzkumem. Znovu se kouknu na všechny filmy, které mě inspirovaly a začtu se do knih. Soustředím se na záběry, pasáže a myšlenky, které mě něčím zaujaly. Postupně si z nich udělám seznam toho, co bych já sám chtěl fotit a podle seznamu pak nakreslím storyboardy. To je základ. 
Další část je logistika. Na stránkách nepálské vlády zjistím, jak je to s vízy a se vstupem do království. Koupím letenky, zajistím povolení, sbalím techniku a letím. Když pak vystoupím z letadla, začíná opravdové dobrodružství. Je potřeba najít řidiče, překladatele, lokace a modely. Nic z toho se nedá zařídit z domova, takže je potřeba fungovat i na místě. 
Když pak po čtyřdenním kodrcání džípem konečně dorazím do zakázaného království, pořád ještě nemám vyhráno. Vypadá trochu jinak, než jsem si ho představoval, takže znovu projdu lokace, překreslím storyboardy a s nimi pak jdu za představeným místního kláštera, abych mu vysvětlil, o co mi jde. Když získám svolení a příslib, že mi půjčí i mnichy, můžu konečně začít fotit. Jen pro představu, v Nepálu jsem byl čtrnáct dní a z toho jsem fotil čistého času asi tři hodiny. 

Stanislav_Petera_rozhovor_01.jpg

Bylo těžké lámu přesvědčit? 
Několik lámů už jsem v životě potkal, takže mám představu o tom, jak žijí, jak přemýšlí a o co jim v životě jde. Vždycky pomůže, když nepřicházím úplně zvenčí, ale mluvím ‚řečí jejich kmene‘. Vysvětlil jsem mu, že jde o osobní projekt, že mniši budou zobrazeni důstojně a v souladu s jejich filosofií. Nakonec mi povolil fotit i v chrámu, kam veřejnost běžně nesmí. 

Dá se říci, že znalost prostředí a komunikace je jedním ze základních kamenů úspěchu?
Pro mě je to úplně zásadní věc. Pokud se chystám fotit čínské mnichy, jak cvičí kung-fu, musím o něm sám něco vědět. Musím nastudovat něco o historii, různých stylech, vidět sestavy a naučit se jejich jména, abych se s nimi dokázal bavit jejich řečí a ne řečí fotografů. Pak jsem aspoň trochu ‚jejich‘ a otevřou se mi. Tenhle přístup používám všude na světě. Když jsem fotil kalendář pro chrudimský výsadkový prapor, nastudoval jsem si taktiku výsadkových jednotek, jejich slovník a díky tomu se nám spolu daleko lépe pracovalo. 

Patříš k fotografům, kteří chtějí mít vše pod kontrolou. Jak ti to pomáhá?
Před focením mám rád pocit, že jsem si udělal všechny domácí úkoly. Snažím se na místo přijet už s jasnou představou o příběhu, kompozici i světle, které jsem si naplánoval v klidu doma. Čím víc jsem připravený, tím větší prostor mám potom na místě na práci s modely a na řešení problémů, které se stejně vždycky objeví. Vždycky něco nevyjde a je třeba improvizovat. Když mám ale ostatní aspekty pod kontrolou, mám dost času problém vyřešit. 

Musel jsi v Nepálu řešit nějakou krizi?
Když jsme dofotili, dal jsem si fotky vedle sebe a zjistil, že záběry nedrží u sebe. Že mi jeden chybí. Další den ráno jsme ale odjížděli. Vydali jsme se tedy do kláštera a o půlnoci jsme se snažili přesvědčit mnicha, že ho musíme vyfotit ještě jednou. A že to musí být před východem slunce, v půl páté ráno. Vůbec se mu to nelíbilo, ale domluvili jsme se. Jenže když pak bylo půl páté a my čekali na lokaci, mnich nikde. Takže jsme museli znovu do kláštera, mnicha vzbudit. Takové věci se dějí téměř na každém focení, jakkoliv dobře jste připraveni. 

Proč máš potřebu vyprávět příběhy?
Já sám k životu potřebuji něco tvořit, je to jedna z věcí, které mě dělají šťastným. Příběhů nosím v hlavě hodně a občas už prostě chtějí ven, chtějí být zrealizovány. Někdy mám i pocit, že když je nevyfotím já, možná je nevyfotí nikdo. Často jsem vůbec první, kdo příběh fotí. Šikovných malířů je hodně, ale fotografů, kteří by ztvárnili Stínadla nebo Čingischánovy bojovníky, je daleko méně. 

Proč používáš především 24mm ohnisko?
Ze dvou důvodů. Abych mohl vyprávět příběh, potřebuji do záběru dostat postavy i prostředí. Ale hlavně neumím přemýšlet v delších ohniscích. Jejich perspektiva na mě působí klaustrofobně. Sám nejsem schopen fungovat ani ve stísněných prostorách ani ve stísněných fotkách. Vždycky přemýšlím rozmáchle a má tvorba tomu odpovídá. 

Stanislav_Petera_rozhovor_02.jpg

A proč preferuješ širokoúhlý formát?
Čím je formát bližší čtverci, tím záběr působí statičtěji. Širokoúhlé formáty jsou dynamičtější, „filmovější“. A já chci, aby mé fotky byly epické, rozlehlé, „filmové“. Nicméně ořez na 16 : 9 (či 2,35 : 1) má někdy tu nevýhodu, že radikálně přicházím o megapixely. Už aby někdo udělal foťák s čipem o poměru stran alespoň 16:9. 

Dříve jsi fotkám snad ani nedával názvy, teď většinu fotografií doprovází text (aspoň na Facebooku). Proč ta změna?
Text dokáže příběhu dodat na hloubce. Nechci své fotky okecávat, rozepisovat se o tom, jak jsem scénu svítil a proč, sám to nemám rád. Chci, aby text rozvíjel příběh, aby měl vlastní integritu a s fotkou fungoval synergicky. 

Takhle bude koncipována i kniha?
Přesně tak. U několika fotek určitě přiblížím i jak vznikaly, ale primárně půjde o podobný formát. 

Když se člověk podívá na tvůj web, tvoje fotky jsou stále tmavší…
Je to tak. Mám rád tajemné příběhy a ty se skoro vždy odehrávají po západu slunce, v noci či za úsvitu. Druhý aspekt je technický. Před pár lety jsem se neobešel bez deseti záblesků. Svítil jsem všechno a chtěl jsem, aby na fotce bylo poznat, že je svícená. Teď si vystačím s dvěma, třemi světly a jsem daleko trpělivější. Častěji čekám na přirozené světlo a snažím se využít jeho potenciál, místo abych ho přebil záblesky. Mám pocit, že fotky jsou pak lepší, ‚jemnější‘ a příběh uvěřitelnější. 

Používáš kromě záblesků i trvalá světla?
Trvalá světla jsou skvělá v tom, že světelnou atmosféru rovnou vidím. V poslední době s nimi svítím hodně a zvlášť si užívám poslední řadu LED panelů od Fomei. Světla jsou velmi výkonná, fungují na baterie a navíc dokáží plynule měnit barevnou teplotu. To je něco, co mě opravdu baví. Trvalá světla jsou ale větší a těžší, proto se na cesty hodí spíš bateriové záblesky, ideálně co nejmenší. V Nepálu jsme třeba měli tři malé blesky od Fomei v kombinaci s barevnými filtry, ty používám často. Baví mě kombinace dvou barev (zpravidla teplé a studené). Často ale používám i další obskurní zdroje. Výkonné cyklistické baterky, oheň, svítit se dá skvěle dokonce i iPhonem. 

Jak jsi spokojen se světly Fomei?
U světel je pro mě ze všeho nejpodstatnější to, jestli prostě a jednoduše fungují. A jestli fungují stále, i při horším zacházení (kterému se nelze vyhnout) a v extrémních podmínkách. A jak se řeší, když se něco rozbije. Mám spoustu zkušeností i s jinými značkami a Fomei je pro mě v tomhle ohledu s přehledem nejlepší. Když se světlo rozbije, dostanu po dobu opravy nový kus. Když něco nefunguje, můžu zavolat a někdo mi poradí. A jako bonus mě těší, že jako ambasador můžu trochu mluvit i do vývoje. Takže třeba nová řada bateriových záblesků je pro mě splněný sen. Jsou lehké, velice bytelné, extrémně výkonné a navíc mají vestavěné HSS a TTL. Nic víc od světel nepotřebuji.

Stanislav_Petera_rozhovor_03.jpg

Používáš na blesky nějaké modifikátory?
Většinou si vystačím s reflektorem nebo deštníkem, nejsem příznivcem miliónu různých modifikátorů. Neobejdu se ale bez mlhostroje. Jemný opar snímku dodá na atmosféře, hloubce a změkčí světlo. To je věc, kterou jsem se naučil od filmařů. 

Co tě teď inspiruje?
Začal jsem minulý rok s klasickou kresbou a malbou, což mi hodně pomáhá i ve fotce. Víc rozumím tomu, jak funguje lidské tělo, co vypadá dobře a co ne. Zjistil jsem, že malíři promýšlí kompozici či tonalitu do daleko větších hloubek než fotografové. Mají podrobně propracovanou techniku, jak něco zvýraznit nebo potlačit, jak pracovat s pozorností. Nejde jen o světlo a stín, ale o struktury, nepatrné detaily, řeč tvarů... Také jsem si uvědomil, že teorie nestačí. Když si jen něco přečtu, k ničemu to není. Pokud si ale vezmu obraz třeba od Zdeňka Buriana a zkusím ho překreslit, naučím se daleko víc, teorie přechází do praxe. 

Už teď na svých fotkách řešíš i nejmenší detaily a používáš řadu nenápadných technik. Dokážou to lidé vůbec ocenit?
Fotky na člověka působí komplexně, možná podvědomě a jednotlivé nástroje, které na první pohled nerozpoznáš, tomu napomáhají. Jsou to základní stavební kameny. Čím víc jich použiješ, tím víc vrstev může mít příběh.

Než jsi se ponořil do malířství, studoval jsi film. Co ti to dalo?
Filmaři mají oproti fotografům daleko lépe propracovanou teorii. Vědí, jak poskládat záběr, aby vyvolal emoce, kam umístit kameru, aby posílili napětí a podobně. Téměř všechno, co se učí kameramani a režiséři, je použitelné i pro fotografy. Pro mě jsou film a filmová teorie téměř nekonečná studnice důležitých informací. 

Není divné, že fotografové nemají podrobně popsané svoje řemeslo?
Myslím, že kdysi měli, ale že se to někam vytratilo a je potřeba tuhle tradici obnovit. Aktuálně ale většina fotografů, které potkávám, řeší jen techniku a světlo. A třeba o kompozici ví snad jen to, že existuje zlatý řez a středovky. Přitom ty nejúspěšnější fotografie vždy vypráví příběh a je třeba se naučit vypravěčské postupy, techniky. Ty ale na fotografických školách nenajdete. 

Co je zásadní na práci s barvami?
Barvy jsou mocný nástroj. Když se člověk poprvé podívá na fotku, jako první vnímá siluety a barvy. Barvy divákovi podvědomě napoví, o jakou denní či noční dobu se jedná. Vytvoří atmosféru. Proto barvy musí sedět s příběhem. Pokud budu vyprávět příběh, který se stal v noci a použiji nevhodné barvy, příběh nebude uvěřitelný. I když je základní teorie barev poměrně jednoduchá, většině fotografů je neznámá. Pracují podle citu, což je vždy takový mišmaš nebo bezmyšlenkovitě používají barevné presety. 

Stanislav_Petera_rozhovor_04.jpg

Před deseti lety jsi založil fotografickou školu Light Garden Academy? Co tě k tomu vedlo?
Když jsem začínal fotit, nebylo se od koho učit. Většina profesionálních fotografů se tvářila, jako kdyby svícení bylo nějaké mystické tajemství a retuše ještě mystičtější. Nikdo nechtěl nic sdílet. Přitom oboje je řemeslo jako každé jiné. Tak jsem si po návratu z Paříže řekl, že se to pokusím změnit a své zkušenosti začal předávat dál. Přitom jsem se zaměřil na témata, která jsou podle mě důležitá. Na běžném fotografickém kurzu se člověk dozví něco o expozici a kompozici, ale to, co je podle mě podstatné, v osnovách chybí. Teď na seminářích učíme jak technickou stránku (svícení, pózování, úpravu fotek), tak produkci, práci s větším týmem nebo jak vůbec funguje kariéra fotografa a jak se staví. V tom jsme, myslím, jedineční. 

Dá se nějak hodnotit úspěšnost Light Garden Academy?
Máme mnoho studentů, kteří se už sami úspěšně živí komerční fotografií. Jiní vydávají velké a zajímavé fotografické knihy a další v retuši dospěli tak daleko, že se od nich sám učím. Nejvíc jsem ale pyšný na to, že jsme dokázali mnoha lidem otevřít obzory a ukázat jim úplně nový způsob přemýšlení nad fotkou. 

Kromě seminářů vydává Light Garden Academy i výuková videa. Je lepší seminář nebo video? Videa jsou skvělá v tom, že si člověk může studium rozložit a k věcem se vracet. Chybí ale zpětná vazba.
U retuše pleti třeba není ani tak důležité, jakou technikou se dělá, ale na kterých místech a proč se dělá. Hodně lidí to s mírou retuše přehání, na kurzech je dokážeme usměrnit. Navíc většina lidí si na systematické samostudium nedokáže najít čas, týdenní semináře jsou daleko intenzivnější způsob výuky. 

Kdysi jsi řekl, že jediným fotografickým tajemstvím je vytrvalost. Stále si to myslíš?
Ano. Všichni úspěšní fotografové, které znám, mají jednu společnou vlastnost. Nikdy to nevzdali, ať to bylo jakkoliv těžké. Druhá důležitá vlastnost je sebereflexe. Já své fotky neustále reviduji. Prohlížím si je po focení, po půl roce, po roce a ptám se, proč jsem to vlastně fotil. Co mě na tom bavilo. A jestli je to přesně to, co chci dělat. Když ano, rozvinu to, pokud ne, opustím to. 

Kam se posouvá tvoje focení?
Asi před rokem jsem zjistil, že se chci daleko méně věnovat úpravám a montážím. Místo toho mě baví věci reálně fotit. V praxi to znamená, že když chci fotky z Mongolska, tak jedu do Mongolska. Když chci fotit lesního boha, tak si ho postavím na místě jako dekoraci a podobně. 

Proč ses rozhodl pro reálné dekorace?
Má to dva důvody. První je technický: fotka je vždycky uvěřitelnější, když tam věci a lidé opravdu jsou, než když ji smontujeme. Ale hlavně je to daleko větší zábava. Mám kamaráda, který se rozhodl věnovat právě dekoracím, takže si spolu vždycky sedneme, dáme dohromady neuvěřitelně epický příběh a pak přemýšlíme, jak to provést. Pracujeme rukama, vymýšlíme technické i mechanické postupy, učíme se patinovat. Obrovská inspirace je pro mě režisér Karel Zeman, do jeho muzea si chodím kromě inspirace i pro motivaci. 

Kdo další, kromě Karla Zemana, tě teď inspiruje?
V současné době znovu objevuji dílo Zdeňka Buriana, který maloval přesně to, co sám chci fotit. Mám rád Pavla Čecha, jeho křivolaké uličky a tajemné zahrady. A baví mě i temné surrealistické světy polských malířů jako Zdzisław Beksiński nebo Piotr Jabłoński. 

Spousta lidí tě zná jako špičkového retušéra. Máš nějaké oblíbené retušéry?
Už ani ne. Sám se teď snažím fotit tak, abych nemusel retušovat. Čtyři fotky, které jsem si přivezl z Nepálu, jsem měl za dva dny hotové. 

Jsi na to hrdý?
Jsem rád, že už moc nemusím řešit fotografické řemeslo. Jsem si docela jistý světlem, pózami, umím si najít kompozici. Dřív to tak nebylo a hodně času a energie jsem musel věnovat samotné fotografii či retuším. Teď se můžu plně soustředit na vyprávění příběhů a další studium. Za poslední rok jsem byl třeba na skvělém kurzu o tvorbě komiksu, kde jsem se toho o fotce naučil daleko víc, než jsem čekal. Věnuji se tvorbě storyboardů, studuji fashion design. Tohle všechno mi pomáhá si příběh správně naplánovat, zprodukovat, vytvořit hrdiny, obléct je a zasadit do správného prostředí. 

Dá se vyčíslit, jaké jsou produkční náklady na jednu tvojí fotku?
Rozpočet na jednu fotku mám v poslední době mezi 15 a 25 tisíci korun, svou práci pochopitelně nepočítám. Jsou ale i případy, kdy je to daleko víc. 

Než člověk začne fotku retušovat, co by si měl uvědomit?
Ještě než člověk vůbec vezme foťák do ruky, měl by si rozmyslet, co chce vytvořit. Jaký příběh chce vyprávět. Úpravy ve Photoshopu jsou pak už jen logické pokračování celého procesu. Retušsloužíkvyčištěnífotky, k zesílení atmosféry, k umocnění sdělení. Nejdřív ale ono sdělení musím mít rozmyšlené, ještě než začnu fotit. Nemá cenu vzít nic neříkající fotku, týden ji šmrdlat ve Photoshopu a doufat v zázraky. 

Retuš u tebe studovaly stovky fotografů. Jaké jsou nejčastější chyby začínajících retušérů?
Většina lidí se nechce příliš zabývat technickou retuší. Chtějí se hned naučit pokročilejší postupy, efekty, barevné úpravy. Přitom je to trochu podobné stavbě domu. Je sice otrava stavět základy, ale bez nich se dům bude vždycky naklánět a dost možná i spadne. A je pak už docela jedno, jak propracované budou detaily koupelen. Druhá věc je, že retušéři často neví, co fotkou vlastně chtějí říct, ale o tom už jsem mluvil. 

Jakou fotografickou techniku používáš?
V nějaké chvíli jsem si uvědomil, že technika dobrou fotku nedělá. Jediný rozdíl mezi levnou a drahou technikou je ten, jestli má fotka lepší či horší kresbu a kolik má megapixelů. Touhle myšlenkou se snažím řídit, když přemýšlím, do čeho investovat. U mě často vyhrává vlastní vzdělání a produkce focení. Nejsem sběratel drahých věcí, mnohem důležitější jsou pro mne zajímavé informace a dobré fotky. Na druhou stranu ale chci mít fotky zaznamenané v co nejvyšší možné kvalitě. K tomu používám Canon EOS 5DS R a v poslední době nenechám dopustit na objektivy Sigma ART. 

Na co by se začínající fotografové měli zaměřit?
Neměli by se zasekávat na nepodstatných věcech – třeba na technice. Spíš, než investovat do nových foťáků a objektivů, by měli cestovat, fotit a učit se od inspirativních lidí. 

www.stanislavpetera.com 

 

Petr Španek